Když jsme se poznali, jako by vyšlo sluníčko v tom mém věčně šedivém světě. Co na tom, že jsme na sebe nenarazili osobně, ale jen přes písmenka na internetu. I na tu dálku jsem cítila, že mě k němu něco až magicky přitahuje. Kdybych bývala věděla, jak moc to bude za pár týdnů bolet, možná bych na ten chat nikdy nelezla. A možná bych to přesto udělala...
Kdykoliv jsem ho spatřila on-line, srdíčko mi poskočilo radostí jako malému dítěti, když ho rodiče vezmou na kolotoč. Pár chvil virtuálních milých slůvek a byla jsem v tom až po uši. Nedokázala jsem vůbec pochopit, jak je možné, že jsem se dokázala zbláznit do člověka, kterého jsem viděla jen na fotce a jinak znám pouze jeho hlas z telefonu a písmenka z klávesnice.
Myslela jsem, že jediný problém, který mezi námi může být, je vzdálenost, která nás rozděluje. Ale když člověk miluje, tak ho nějakých 360 km absolutně nedokáže odradit.
Setkali jsme se jednu jarní sobotu na Výstavišti. Na ten okamžik si vzpomínám, jako by to bylo včera. Měla jsem černou sukni, červené sako a byla jsem nervózní jak patnáctka. A nebyla jsem sama, najednou jsme stáli naproti sobě a klepala se nám nejen kolena, ale i hlas. Nervozita pak ale začala pozvolna opadat, když jsme procházeli Matějskou poutí, měla jsem pocit, že už ho znám desítky let. Byla jsem tak omámená celou atmosférou, že jsem se nechala zlákat i na ruské kolo, i když mám hrůzu z výšek. Láska dělá zázraky...
Já vím, že se to někomu bude zdát příliš rychlé, ale už při tom našem prvním setkání jsem neodolala jeho pohledu raněného koloucha a skončila mu v náručí. Bylo to nádherné milování doplněné opojnou atmosférou s vůní jahod a šumění sektu...
Když druhý den odjížděl, ještě několik minut jsem stála na nádraží... a brečela. Chtěla jsem slzami vyplavit bolest, že nás bude dělit tolik kilometrů.. a ještě větší bolest z toho, že NIKDY nebude můj. Má láska mi totiž odjela za jinou ženou. Za svou právoplatnou ženou.. a svými dvěma dcerkami...
Byla jsem tak strašně zmatená a zoufalá. Zamilovala jsem se do ženáče, jak se mi to jen mohlo stát? Jak je možné, že jsem to hned nepoznala?
Celé dny jsem se nedokázala pořádně na nic soustředit. Od mé lásky mi chodily zamilované maily, volal mi do práce... a já byla tak zbabělá a možná i sobecká, že jsem ho nedokázala poslat pryč. Pralo se to ve mně neuvěřitelně, ale kdykoliv jsem dospěla k rozhodnutí, že to s ním skončím, dokud je čas, tak moc mě to samotnou vyděsilo, že jsem se nakonec nezmohla vůbec na nic.
Nikdo, kdo něco takového neprožil, si neumí představit, jak moc vedle těch krásných chvilek, kdy jsme se vídali, bolí ten pocit, že je vlastně jen krademe. Byly to chvíle plné vášně, touhy a romantiky, ale i strachu, slz a pocitů beznaděje.
Věděla jsem, že to jednou skončí, ale postupně jsem dospěla k závěru, že to bude muset skončit on, protože já to zkrátka nedokážu. Konečně jsem poznala v životě velkou lásku a měla bych se jí hned zase vzdát? Poprvé v životě jsem se zachovala egoisticky a chtěla si toho muže alespoň půjčovat, když jsem ho nemohla mít. Nikdy jsem mu ale nechtěla nijak komplikovat život, natož po něm chtít, aby se rozvedl. Bylo mi jasné, že to nikdy nebude možné, protože jednak na svých dětech dost lpěl a pak – nejsem a nikdy jsem nebyla zlodějka tatínků. Jen naivní poblázněná holka, která celým srdcem a duší toužila prožít aspoň špetku toho štěstí...
Skončilo to vlastně nenápadně a v podstatě samo. Poté, co si můj milý našel práci v našem městě. Osobně si myslím, že hlavním důvod byl ten, že si uvědomil, co všechno by mohl ztratit, kdyby se provalil náš románek. On mi ovšem tvrdil, že to udělal hlavně pro mě, abych si mohla splnit svůj sen o své vlastní rodině.
Pravda je, že tenkrát jsem ho za to nenáviděla. I když jsem ho stále milovala. Že je to nepochopitelné? To je jen zdání, od lásky je totiž jen krůček k nenávisti.. a naopak.
Ve mně se to neustále prolínalo, nevěděla jsem, jestli se mám litovat a ronit slzy nebo mít vztek a všechno to ze sebe jít někam vykřičet...
...
Je to již víc, než osm let. Každý si jdeme svým životem a mně se opravdu splnil sen o báječné vlastní rodině. I dnes je to ale pro mě cenná životní zkušenost. A nikdy.. na to nezapomenu
A víte co? Ať už je to jakkoliv absurdní a nepochopitelné... dneska už mu věřím.
Láska, když přichází,prostě nezkoumá stav v občance!