Probudilo mě cvrlikání ptáků. Sluníčko nesměle vysílalo své první paprsky na mé okno a jako by ťukalo zlatým prstem na sklo ve snaze probrat mojí duši z toho snění zpátky do skutečného světa.
I za okny hotelového pokoje je...... život...
Posadila jsem se na posteli a podívala se vedle sebe. Ještě před chvílí tam ležel. Vlasy ledabyla rozhozené po polštáři provoněné vůní svěžího vzduchu a babího léta. Jak jen jsem milovala se těch krásných hebkých vlasů dotýkat!
Zabořila jsem obličej do prostěradla, které dosud uchovávalo vůni jeho těla a rozplakala se jako malé dítě. A ty horké slzy jako by mi z nitra vyplavovaly všechnu tu bolest, kterou se mi tak moc chtělo jít vykřičet do celého světa. Plakala jsem nad ním, nad sebou, nad.......?
Chtěla jsem ho! Celou svou duší, celým srdcem, celou svou bytostí.
Odešel a já najednou nevěděla, co mám dělat. Nechtělo se mi nic, jen tak sedět, zírat do zdi před sebou, dýchat, tepat. Vlastně chvilkami jsem měla až rouhačské myšlenky na to, jaké by to asi bylo, kdyby se mé srdce zastavilo. A nebolelo. A nekrvácelo...
Už nikdy neuvidím ten jeho rošťácký úsměv a plamínky vášně v jeho oříškových očích.
Už nikdy mě nebude hladit po těle a šeptat mi do ouška ty sladké bláznivosti, které jsem vždycky tak ráda poslouchala.
Odešel a já cítím uvnitř prázdno.
Ale to já jsem ho poslala pryč!
...
Odemykám zámek a slyším pleskání malých nožiček po parketách.
"Maminko, to jsem ráda, že už jsi doma!" Skláním se a kolem krku se mi omotávají ruce té nejkrásnější bytosti na světě.
"Tatínek říkal, že už asi každou chvíli přijdeš, moc jsme se na tebe těšili:" Mé oči spočinou na tváři mého muže. Usmívá se a hladí mě po tváři.
"Tak už tě zase máme zpět, hlavně, že ses nám nikde nezatoulala."
Ale zatoulala, byť na malou chvilku. Jen ty se to, doufám, nikdy nedozvíš...