Generálové, frfňové a prudiči

Já prostě vážně nemůžu některé druhy lidí.

Tedy, já se snesu prakticky s každým, protože umím být poměrně dost tolerantní, ale to neznamená, že to někdy ve mně nevře

Tak především mi vadí, když má někdo neustále k něčemu připomínky. Nic se mu nezdá dost dobré, ve všem vždycky najde nějakou chybičku. Sám ale, pochopitelně, dělá všechno perfektně. Alespoň dle svého vlastního mínění. Takovýhle frfňa a prudič v jednom je můj bývalý šéf. Nikdy jsem pro něj neudělala nic dost dobře, i kdybych se třeba rozkrájela na kousky. Co na tom, že jsem makala i o víkendech a pravidelně dělala přesčasy, hlavní bylo, že jsem občas ráno přišla o PĚT minut déle! To bylo keců. A vrcholem všeho bylo, když jsem jednou v práci chytla "běhavku" a nemohla se urvat z WC.... a když jsem přišla zpátky ke kanceláři, byla zamčena. Šla jsem tedy za šéfem a ten mě sprdnul s tím, že bych se nad sebou měla zamyslet, neboť jsem na toaletě byla OSM minut!

Pak jsou taky moc "prima" lidi, kteří si na něco nebo na někoho stěžují a když jim člověk přitaká, vzápětí otočí a začnou si to (ho) obhajovat. Z tohohle jsem vždycky celá tumpachová Tak buď mi to vadí nebo ne, ale aby mi to vadilo jen do té doby, než s tím bude jiný souhlasit, to mi připadá přitažené za vlasy.

Jinak taky nemusím lidi, kteří si neustále na něco stěžují a vždycky mají všechno mnohem horší, než ostatní. To si před někým takovým člověk postěžuje, že ho bolí hlava a dozví se - to nic není, to kdybys viděla, jak mě včera bolela hlava, to by ses zbláznila!

No a vůbec nejlepší jsou takoví ti chytrolíni "všechno vím, všechno znám, od všeho mám klíče." Věcí všechno nejlíp, hlavně to, co NIKDY předtím nedělali, co nezažili a čeho se nezúčastnili. Například takové ty rádoby poradkyně z oboru "rodičovství a výchova." Většinou jsou to svobodné BEZDĚTNÉ holky, které mají pouze všechno vyčteno z knížek. A vražedná kombinace je s přibývajícím množstvím vystudovaných vysokých škol plus alternativní přístup k životu.

Jednou jsme vezli kamarádku domů autem, v autě s námi jel tehdy náš půlroční syn. Bylo mu horko a cesta mu byla dlouhá, tak začal kníkat. Kamarádka chvíli obracela oči v sloup, pak začala vzdychat, načež to rozštípla výrokem - to nemůžete něco udělat, když takhle řve? To je přece otázka výchovy! Manžel mírně zbrunátněl leč ovládl se a pravil - já jsem zvědav na tebe, až budeš mít děti, jak to budeš mít v šesti měsících vychovaný, to spíš bude po bytě pobíhat upatlaný, počůraný dítě a ty budeš s nervama pryč! Dnes si říkám, že jsme jí měli možná vysadit někde u tramvaje... Kamarádka je dodnes bezdětná a pár let žije v sebedestrukčním svazku s chlapem, který jí permanentně podvádí, stihl si pořídit dítě s milenkou a stálé přítelkyni udílí propustky do svého domu. A ta jen hopsá, jak on píská.

Co je tohle za život?

Největší generál je moje máma. Všechny by nás uštvala úkoly, které neustále udílí a ještě se tváří, že děláme málo. A co je nejhorší - většinou všechno jinak, než si představovala.

Ve svých letech už jsem vážně unavená ze všeho toho "buzerování" a neustálé kritiky. A strašně se bojím, že geny udělají své a já budu jednou taky taková

Jen to ne.. asi si půjdu někam zapsat červenou fixou, že to lidem strááášně leze na nervy!