Stojím na mostě a dívám se. Pozoruju hejno divokých kachen, jak se urputně snaží prodrat se proti proudu pro kus rohlíku, který jsem jim tam před chvilkou hodila. Co mi to jen připomínají..
Taky jsem se snažila takhle rvát. Jenže na konci nebyla odměna v podobě zpestření fádního jídelníčku. Na konci .. vždyť já ještě ani nevím.
Nevím, ale cítím. Cítím ten obrovský balvan na hrudi, zatlačuje mě víc a víc do země. Třeba mě zatlačí úplně. A nebude nic.. Nebude..
---
Byl to den jako každý jiný. Jen jsem si cestou z práce trochu zašla, venku svítilo sluníčko a nádherně se odráželo v barevném listí za okny. Zatoužila jsem vidět zlato paprsků dopadající na hladinu řeky, a tak jsem se vydala po nábřeží.
Vítr si zlehounka pohrával s vlnkami a mými vlasy. Bylo mi blaze. Na nic nemyslet, jen zavřít oči a nasávat tu božskou vůni podzimu. Když jsem je na malou chvilku otevřela, stál tam on. Vítr si s jeho dlouhými kadeřemi pohrával ještě mnohem divočeji, než s mými. A když se mé oči setkaly s těmi jeho, srdce se mi rozbušilo jako o závod a cítila jsem, jak se mi po těle rozlévá slastné teplo.
Ten pohled stačil.. A od té doby jsem ztracená.
Každou středu se scházíme v jeho malém bohémském hnízdečku a v těch chvílích pro mě přestává čas existovat. Milujeme se do zemdlení a někdy mám pocit, že samou vášní musím puknout.. a že se ze mě vylije žhavá láva touhy a lásky..
Ano, miluji ho. Zamilovala jsem se už tím prvním pohledem do uhrančívých černých očí. Věděla jsem, že nesmím.. ale já.. nechtěla.. nemohla.. přestat.
Neví o mé lásce. V jeho přítomnosti se měním v sebevědomou ženu, předstírající, že láska je něco, co vymyslel kdysi nějaký fantasta pro nekontrolovatelné výboje slabošských jedinců.
Nikdy se nesmí dozvědět, co k němu cítím. Vím, že bych ho ztratila. Dává mi jenom tolik, kolik je schopen... schopen rozdělit mezi mě a ostatní. Ne, nechci na to myslet, nechci přemýšlet o těch ostatních ženách, dívkách, paničkách..
Snažím se to pochopit. Proč.... proč mu nestačím. Přemýšlím o tom pořád. Ráno, u oběda, večer i v noci. Nemůžu spát a přes den se ploužím jako stín. Jen před ním se stylizuji do role té, co jí stačí takhle žít...
---
Zaslechnu své jméno. Otočím se a dívám se do usměvavé tváře svého přítele. Jsme spolu již 5 let. Miluje mě. Víc, než bych si kdy zasloužila. A čím víc mi to dává najevo, tím provinileji se cítím.
Bere mě kolem ramen a odcházíme domů. Ještě se ohlédnu.. Kachny se doslova rvou o poslední drobek. Vyhrává ta nejsilnější.
A já cítím čím dál tím víc, že prohrávám. Sama se svým tajemstvím. Tajemstvím na druhou...
