Dušemrdi - příběh druhý

ANDY

Čekám na smluveném místě. Už aby tu byl!

Támhle je.. Jak mu to dnes zase sluší, kdybych neměla žádnou hrost, tak ho v tu ránu snad umačkám...

Taju pod jeho pohledem, má ty nejkrásnější čokoládové oči, co jsem kdy v životě viděla. Políbit ho.. a zemřít...

*-*-*-*-*-*-*-*

Ležíme s propletenýma nohama a já si lehce pohrávám s prameny jeho vlasů...

"Miluješ mě?"

Vzápětí bych si za tu otázku nafackovala. Mlčí. slyšel mě vůbec? Nebo neví, co říct..

Ale to je fuk, hlavně, že jsme spolu. Nemusí nic říkat, přece, kdyby mě nemiloval, tak by za mnou nejezdil. Každý druhý víkend 100 km ke mně a 100 zpět. Už půl roku. Škoda, že má tolik práce, tak ráda bych ho vídala i přes týden. Už párkrát mě napadlo mu říct, ať se přestěhuje ke mně, ale nějak podvědomě se bojím jeho reakce. Ještě je příliž brzy, nesmím to uspěchat...

*-*-*-*-*-*-*-*

Konečně za mnou zaklaply dveře kanceláře. Uf, už se těším, až ze sebe shodím tenhle ohoz, jak já nerada nosím sukni!

doma dám sprchu, natáhnu džíny a triko, do batůžku hodím plavky, ručník a sprcháč a tradá do bazénu.

S Janou máme sraz u pokladen, ostatně jako každou středu.

Jana má skvělou náladu a nakazí jí i mně. Cestou k bazénu se pošťuchujeme a v jednu chvíli si málem vyvrknu kotník...

*-*-*-*-*-*-*-*

Po plavču skočíme s Janou na kafčo do místní restaurace.

"Holka, když musíš, tak musíš", zvedá se Jana s omluvným úsměvem a míří na WC.

*-*-*-*-*-*-*-*

"Ty vole, stejně seš borec, mít takhle dvě baby najednou takovou dobu, jak to zvládáš?"

"To víš, je to náročný. Ale ta husička nemá páru o tom, že bydlíme ve stejným městě."

"No ale co když ti začne dělat potíže.. víš, jak to myslim..".

"Hele, zatim je to v klídku.. v posteli je to skvělá kurvička, proč to končit dřív než je to nutný, že jo?"

"A fakt se nebojíš, že třeba půjdete s Danou někam ven a potkáte se?"

"Dana je přece na mateřský a večer nemíváme hlídání, takže tím bych si hlavu nelámal...".

*-*-*-*-*-*-*

Kafe mi nějak zhořklo na jazyku. Bála jsem se otočit. To přece nemůže být pravda, to nemůže být on! Ale ten hlas... Naskočila mi husí kůže, když promluvil, stejně jako vždy, když ho slyším v telefonu...

Cítím knedlík v krku. Srdce mi buší jako o závod, když se přece jen odhodlám.. a otočím se.

Zrovna se taky podívá mým směrem.

Zmjatená a úplně rozklepaná koukám do temných očí.. ale vidím v nich jen překvapení a pohrdání.

Jediné, co z něj vypadne je:"Ty mě snad šmíruješ nebo co?!"

Nezmůžu se na slovo...

Táhnu Janu pryč a pro slzy nevidím na ulici...

*-*-*-*-*-*-*-*

Ležím a brečím. Už asi po sté.

Jsem rozhodnutá si už k sobě nikdy nikoho nepustit tak blízko.

K tělu.. i k srdci.