Na tu schůzku jsem se docela těšila. Petra jsem neviděla víc, než rok, vlastně od té doby, co jsem si našla nového partnera.
Poznali jsme se před lety na internetu, odpověděl mi na můj seznamovací inzerát. Vybrala jsem si ho mezi 80ti jinými, jeho odpověď byla tak originální a sálalo z ní něco, co ve mně vzbuzovalo zvědavost a možná i něco víc. Nedělala jsem si velké iluze, že bych se mu mohla líbit, nikdy jsem nepatřila k plakátovým kráskám, ale říkala jsem si, že nemám co ztratit.
Přišel na čas a byl ještě přitažlivější, než v mých představách. A hlavně - podle jeho reakce jsem se líbila i já jemu. Zašli jsme do blízké hosůdky, a tak to mezi námi všechno začalo. Petr se mi už tenkrát svěřil, že má přítelkyni, byla jsem zklamaná, ale líbil se mi moc a taky mě hodně vzrušoval, tak jsem si řekla - je to jeho boj. Jestli mě chce aspoň do postele, tak to prostě zkusím.
Milenci jsme byli půl roku, naučil mě spoustu věcí. Vždycky jsem sice byla v té submisivnější roli, ale vůbec mi to nevadilo, naopak. Já jsem se do něj totiž zakoukala. Byla jsem rád za každou chviličku, kdy se "trhne" od své přítelkyně a věnuje se jenom mně. Žárlila jsem, to ano, ale nedávala jsem to najevo, nechtěla jsem ho ztratit.
Čase mi ale ty ukradené chviličky přestaly stačit. A taky jsem poznala strašně prima chlapa, který mi dával mnohem víc, než jen žhavé chvilky ve vzájemném obětí. Mrzelo mě, že o Petra přijdu, protože byl pro mě i tak víc, než jen milenec, ale věděla jsem, že teď z toho přátelství ještě být nemůže.
A tak jsem si počkala nějaký ten čas, než jsem souhlasila se setkáním. Byla jsem nervózní, jako puberťačka, přece jen jsme se dlouho neviděli. Měla jsem trošku výčitky vůči partnerovi, ale říkala jsem si, že přece setkání není nic trestného, že nic nepřípustného nedělám a udělat nehodlám.
Sešli jsme se v hospůdce ve Vršovicích. Skoro jsem ho nepoznala, jeho dlouhé vlasy byly fuč, zato měl nějaké to kilčo navíc. No, to mi vlastně u chlapa nikdy nevadilo, naopak, vyhublí chlapi mi zrovna neimponovali.
Taky prý mě málem nepoznal, na rozdíl od něj jsem byla o 20 kg lehčí a vlasy mi z původního krátkého sestřihu naopak dorostly. Skládal mi jeden kompliment za druhým, až jsem se červenala. Vlastně se skoro nic nezměnilo. U něj. Já jsem si čím dál víc uvědomovala, že ta vášeň, co mezi námi byla, je dávno pryč a byla jsem tomu ráda - teď by to přece šlo, stát se kamarády.
Právě o tom jsem přemýšlela, když jsem opouštěla toaletu a těšila se na to, že nám zbývá ještě minimálně společná půlhodinka a stihneme ještě probrat pár věcí z našich životů.
Najednou vzal za kliku někdo z druhé strany a než jsem se nadála, protáhl se za mnou do kabinky Petr. Nějak jsem to v první chvíli nemohla pobrat, došlo mi to až ve chvíli, kdy se mi začal rukama dobývat pod halenku. Začala jsem ho od sebe odstrkovat a prosit ho, aby toho nechal, že tohle opravdu nechci a že mi to nepřipadá ani trochu vtipné. Vůbec na to nereagoval, naopak byl čím dál tím drsnější. Otočil se, aby zamkl dveře, chytil mě za vlasy a zblízka mi zašeptal do obličeje:" Vždyť já vím, že to taky chceš!"
Do té doby jsem si myslela, že kdyby mě náhodou někde obtěžoval nějaký chlap, dokázala bych se při své tělesné konstrukci a fyzické síle ubránit. Nevím, možná záleží na více okolnostech, možná jsem byla tenkrát v šoku a pořád mi nedocházelo, že mě NERESPEKTUJE člověk, kterého jsem měla a mám ráda. Nejdřív jsem se snažila bránit, kopat nohama a škrába ho po zádech, jenže pak mě chytil za vlasy a škubl dozadu, druhou rukou mi sáhl pod sukni a jedním zkušeným pohybem mi serval kalhotky. Pak mě pevně chytil rukama za zápěstí hodil se mnou na záchodovou mísu a narval se mi mezi nohy.
Když do mě pronikl, cítila jsem palčivou bolest nejen v rozkroku, ale hlavně na duši. Chtělo se mi křičet, ale úplně se mi zadrhnul hlas v krku, byla jsem zoufalá a s každým jeho přírazem mi bylo, jako by mi do srdce zarážel hřebík. Tekly mi slzy a prosila jsem, aby přestal, odpovědí mi bylo jen jeho funění a vyštěknutí:"Sorry, teď to ale nejde přestat!" Modlila jsem se, aby co nejrychleji vyvrcholil a nechal mě konečně na pokoji! Naštěstí se mi to rychle splnilo...
Nechal mě tam. S potrhanýma kalhotkama, rozmazanýma šminkama a rozervanou duší.
Celou cestu domů jsem se snažila nasadit co nejpohodovější výraz, aby na mně přítel nic nepoznal. Jenže ten, kdo miluje a kdo druhého dobře zná, neutají nic. Nakonec jsem to v slzách přiznala. Nikdy jsem partnera neviděla tak rozzuřeného, chtěl ho najít............ a zabít. Uprosila jsem ho, že to nechci nikomu říkat a že nechci nic v tomto směru dál podnikat, hlavně, když to na mně nebude mít zdravotní následky a když už ho NIKDY v životě neuvidím!
Dnes toho trochu lituju. Ta hořkost je ve mně pořád. Zklamal mě člověk, na kterém mi záleželo. Jen proto, že ho na chvíli ovládl chtíč....