Ginna | Inventář

Možná jsem měla těmi dveřmi prásknout trošku víc. Možná ani to by nepomohlo...

Celá upachtěná se pokouším zout dcerce botičky pln písku, ale je to vážně boj, je jak z hadích ocásků. Písek je najednou všude, zrnka mi křupají pod nohama, když se tu malou žížalku pokouším odchytit dřív, než se v obýváku vrhne na misku s gumídky a špinavýma ručičkama si je začne cpát do pusy.

Nepovedlo se. Co se dá dělat, nejsem chobotnice a jednou se to určitě nezblázní. Pokouším se tu malou hyperaktivku šoupnout do vany a udělat z ní zase tu krásnou voňavou holčičku, kterou byla, než jsme odešly do parku.

A je to. Padnu do křesla jak zralá hruška. Dneska jsem se zaúkolovala nějak moc. Od rána na nohou - obstarat malou, vyšůrovat byt, umýt okna, navařit, napéct, nakoupit, na poštu.. ještěže jsem si nevymyslela taky malování bytu! Když já mám prostě ráda čistotu a pořádek, když domov je cítit domovem.. tvarohovými koláči a vypranými záclonami. A dýchá z něj útulno. Domov a rodina...

Možná jsem si to vymalovala až příliš pestrými barvami... možná jsem se až moc dívala na televizi. Možná jsem příliš dlouho žila z pohádek.

"Už jsi večeřel"? 

Ani nezvedne oči od monitoru. "'Hmmm".

Večer ho od PC dostane až dcerka vyžadující pohádku od táty. Deset minut a už je zase slyšet klepot na klávesnici..

Ležím ve vaně a cítím zase ten kámen.. co se mi dere od žaludku do krku.. ale končí u srdce.

Nejdřív mě to mrzelo, pak jsem měla vztek.. pak zase lítost.. a teď už rezignuju. Asi je to chyba, jenže už mě nebaví pokoušet se stále o komunikace, přičemž je mi gesty a pohledy dáváno najevo, že o to nikdo nestojí. Už mě nebaví vymýšlet rodinné výlety a dělat ze sebe něco, co nejsem jen, abych vzbudila špetku pozornosti.

Cítím pálení v očích a nechávám tomu volný průchod.. slzy mi stékají po krku.. zalykám se.. potápím se.. vnímám jen vlasy volně se vznášející ve vodě.. vnímám tu krásu volnosti ..  a říkám si - všiml by si, kdybych se tady utopila?

Už se nesnažím. Jednou jsem po náročném dni překousla únavu, nahodila svůdné prádélko a pokoušela se zapůsobit.. Nádobí bylo důležitější než já. Prý - nejdřív povinnosti, potom zábava. Mělo mě potěšit, že obejmout mě nepatří do povinností, ale že bylo zařazeno do kategorie zábavné?

A vážně si neuvědomil, jak mě zasáhlo, když mi při jednom mém takovém vášnivějším pokusu doporučil, abych si našla milence? (neunavuj, neotravuj, jdi si potřeby uspokojit jinam...)

Proč mi říká, že mě miluje.. když mezi nás neustále staví zeď? 

Proč nechápe, že nechci být jen máma, jen kuchařka, jen uklízečka, jen inventář?!

*-*-*-*

Už se nesnažím, už se nevnucuju.

Jsem černá ovce. Jsem potvora. Jsem sobec. Jsem mrcha. Jsem nezodpovědná. Jsem cvok.

Válím se v trávě jako puberťačka, plnou hlavu trávy.. ne, plnou hlavu něčeho dosud nepoznaného.. ne, nejen hlavu, jsem toho celá plná.. a ŽIJU!