Ginna | Taková nemožná holka

Ten pocit, když se člověk cítí sám..

Ano, mám děti.. a zapoať pánbůh, že  je mám, jinak by můj život neměl žádný smysl a důvod.

Pro matku jsem v podstatě vždycky byla nechtěné dítě, protože jsem se tak podobala svému otci. Tomu slabochovi s "tím ksichtem". Jako bych já mohla za to, že mě zplodili, jako bych já mohla za to, že jsem se narodila. A že můj otec vtiskl svou podobu do mě. A tak jsem byla jen ta psychicky labilní holka, která je zralá (dle maminky) na cvokaře, která to nikdy nikam nedotáhne, je celý otec, tlustá a drzá, co bude akorát tak dojit krávy... jsem hajzlík, bordeláš, parchant a zklamala jsem ji.

Ve 12ti letech jsem ztratila v té době nejbližšího člověka, kterého jsem měla, svou milovanou babičku, kterou jsem jako velmi malá považovala za svou matku. Dávala mi tolik lásky, vždy pro mě měla hezké slůvko, pohlazení, objetí. S její smrtí jsem přišla o pevnou půdu pod nohama. 

Otčím byl pro mě naděje, choval se ke mně vždycky skvěle, nikdy mi nedal najevo, že mezi mnou a vlastní dcerou rozdíly nedělal. Tenkrát jsem k němu vzhlížela. Načil mě jezdit na kole, měl na mě čas i v noci, když mi bylo ouvej a potřebovala jsem se vypovídat.. zkrátka.. kdysi jsem k němu vzhlížela..

Od svých 14ti let jsem se víceméně starala o svou, o deset let mladší, sestru.. naši byli neustále v práci, nestíhali. Já to dělala ráda, svou sestru jsem brala jako své první dítě, ráda jsem pro ni chodila do školky, do družiny, ráda jsem ji o prázdninách hlídala. Byla to moje holčička. Ale maminčina víc. Jak okázale mi dávala matka najevo, že ona je ta chtěná, ta krásná, štíhlá, ta, co to někam dotáhne, co bude dělat tu vejšku (na kterou já jsem nešla), ta jednička v rodině...

Nešla jsem.. ano, nešla jsem na vysokou, protože už jem toho vydírání typu "dokud žiješ u nás a živíme tě....." měla plné zuby. Utekla jsem bydlet do bytu po otčímově tátovi. A najednou taková svoboda! Užívala jsem ji plnými doušky.. někdy až moc.

Když jsem otěhotněla, byla jsem vlastně šťastná, že budu mít dítě s chlapem, který si mě váží, který mě bere jako ženu, jako člověka.. který mě neponižuje, neshazuje, je spolehlivý a má mě rád.

Nejkrásnější období pro mě bylo při narození prvního dítěte..Vlastně mi bylo krásně ještě dalších pět let. Pak se něco změnilo, upadli jsme doma do stereotypu, manžela víc, než já a syn, začala zajímat televize a počítač. Cítila jsem se hrozně, chtěla jsem být zase šťastná.. A tak přišla na svět dcerka. A zase bylo všechno skvělé. Další zvrat nastal, když jí byl rok.. pocit prázdnoty jsem začala řešit víceméně diskotékami a chatovými srazy s kamarády a kamarádkami. Manželovi to bylo jedno, hlavně, aby byl doma klid.

Pak jsem na jedné diskotéce potkala kluka, který mi sice zpočátku přišel jako nesmělé telátko, ale nedal se odbýt. Usiloval o další schůzky se mnou, byť věděl, že jsem vdaná a mám děti. A to byla ta krásná doba úniků, na kterému jsem mu dodnes vděčná.. na které tak ráda vzpomínám...

V momentě, kdy jsme si oba uvědomili, že je v tom něco víc, jakoby se toho začal bát.. Odstřihnul mě, našel si slečnu v baru a naše cesty se rozešly.

Vlastně tři měsíce předtím, než mému nejstaršímu diagnostikovali.. akutní leukémii..

(pokračování)