Taková nemožná holka 2

Taky už jste někdy měli sen, že vás někdo topí, snažíte se vyplavat nahoru, skoro se vám to už daří, vidíte světlo nad hladinou a najednou zase zvrat a klesáte dolů ke dnu?

....

Tak jsem se cítila já před sedmi lety, když se u syna potvrdilo mé podezření na leukémii. Přesnější diagnóza zněla - akutní myeloidní leukémie.

Se synem jel tenkrát do nemocnice táta. Čekala jsem hodiny. Dělala jsem synkovy oblíbené bramborové placky a čekala, až přijde domů a bude mít radost, že je máme.

Místo toho jsem čekala a čekala.. nervy na pochodu.. až jsem nevydržela, zavolala manželovi a řekla mu - tak mi to řekni.. má ji, viď, má leukémii.

Nejdřív se vymlouval, nakonec ale stejně musel s pravdou ven.

Zhroutila jsem se na koberec a vybrečela tam louži. Pak jsem se zvedla.. a automaticky, jako robot, naházela věci do tašky a čekala.. až přijede manžel domů.

Dvě hodiny nato už jsem mířila s tačkou na dětskou hematologii.

Moje myšlenky směřovaly jen k malé Klárce Svobodové..... jistě všichni víme, co ji potkalo. Přemýšlela jsem, jak tenkrát asi muselo být její mámě a tátovi. Já ten pocit nedokážu popsat. Jakoby mě rvali na kusy, jakoby všechny mé buňky řvaly.. proč zrovna my.

Ještě v šoku jsem stála na chodbě, když ke mně přiběhla taková rozměrnější sestra a zeptala se:"Budete tady s ním?" Já vůbec nevěděla, na co se vlastně ptá, nevěděla jsem, že tam s ním mohu být jako stálý "dozor"... řekla jsem:"..no, ano, ale zatím víkend....pak..." Přerušila mě:"No, mně se nevymlouvejte, jen si laskavě uvědomte, že ho můžete kdykoliv ztratit"! Ty kráááááááááávo.. měla jsem chuť na ní zařvat... co ty víš o tom, jak jsme na tom, že jsem začala před třemi měsíci podnikat, že budu muset vyřešit ty podělané úřady, vyklidit salon, abych mohla být se synem.. a jak tu s ním vlastně můžu být, přes den, nebo snad i spát.. řek mi tohle někdo???!!! Vždyť jsem se diagnozu dozvěděla před pár hodinami!!

Zelený obleček, rouška, mytí dítka, převlékání postele, vynášení bažantů, zvratků a zelené stolice v míse. Vážení exkrementů, měření moči v obřích odměrných válcích.

Probrečené noci na WC. Modlitby k někomu, v něhož vlastně nevěřím. Touha nevzdat se naděje, i když syn chytil po chemoterapii infekci a fibriloval tak, že se s ním klepala postel... nezabírala antibiotika, novalgin, sestry zoufalé.... A pak jeden odvážný lékař, který to risknul a řekl mi :"Dáme mu koňskou dávku kortikoidů, buď to zabere nebo ne".

Probdělá noc ve stavu na pokraji zhroucení. A ráno.. 37,2.

To měření teploty byl v té době největší stresor..

Bála jsem se odejít na WC, do kiosku pro jídlo a pití.. bála jsem se, že když se vrátím, najdu synovo jméno ze dveří pryč.

. viděla jsem to tam mockrát.

Přesto jsme se snažili si ten pobyt tam zpříjemnit. Vymýšlela jsem všechno možné, aby na svou nemoc myslel co nejméně..

Stejně tak jeho táta, se kterým jsme se každý víkend o děti střídali.

Rvalo mi srdce, když jsem dcerku vezla v neděli předat i s autem tátovi, když plakala, že nechce, aby maminka odcházela.. tenkrát jí byly tři roky..

Předala jsem auto i ji... hystericky probrečela cestu do budovy od parkoviště... nahodila masku pohody.. a vkráčelal do synova pokoje.

Když nám ho poprvé pustili na pár dní domů, byli jsme štěstím bez sebe.. byť to znamenalo dodržovat nízkobakteriální stravu, denně luxovat, prát povlečení, utírat prach, desinfikovat, přelepovat centrál.. každou hodinu měřit teplotu..

Nevím, jestli vůbec někdy někdo dokáže pochopit, že byť je to tolik let.. stále se mi to vrací. Stále o tom mám sny. Vidím pohublého synka bez vlasů s plnou pusinkou aftů, jak zvrací do misky, cítím svou bezmoc... a pak ty záblesky, jak dostal od babičky samurajský meč a vrátil se mu úsměv.. a pak, když ho navštívili fotbalisté z reprezentace, mluvil o tom týdny.. A pak ty smutnější, kdy jsem jen vytáhla paty na toaletu a vypadla mu hadička z centrálního katétru.. jak se klepal v horečce na vyšetřovacím lehátku při odběru kostní dřeně.. jak musel ležet havou dolů po lumbální punkci...

Co všechno vlastně člověk... a dítě.. vydrží....

Dodnes se mi klepou nohy, když do téhle nemocniční budovy vkročím. Dodnes nesnesu pach desinfekce Incidur.

Dnes a denně doufám, že jsme to definitivně vybojovali!