Mám dojem, že polovina mého života byla v podstatě jedna velká přetvářka. A přitom přetvářku z duše nenávidím. Jenže následkem přísné výchovy a hlavně pod vlivem věty "co by tomu řekli lidi" jsem byla nucena chovat se v mnoha situacích tak, jak bych se chovat nechtěla, říkat to, co jsem uvnitř sebe necítila nebo naopak nemluvit, když jsem měla chuť křičet do světa, že se někde děje něco

Milá mami,

předem tohoto dopisu bych tě ráda požádala, abys jej dočetla až do konce, přestože se ti bude možná chtít to čtení vzdát hned po prvních řádcích.

Moc ráda vzpomínám na své dětství. Vychovávala mě de facto babička, která nikdy neměla nouzi o pohlazení a nějaké to laskavé slovíčko. Když v mých 12ti letech zemřela, bylo by to, jako by umřela i velká část mého já. Milovala

V návaznosti na předchozí článeček nemůžu nenapsat o tom, co ráda mám :

1) když mě ránno oknem probudí sluneční paprsky a pošimrají mě na nose,

2)