Mám dojem, že polovina mého života byla v podstatě jedna velká přetvářka. A přitom přetvářku z duše nenávidím. Jenže následkem přísné výchovy a hlavně pod vlivem věty "co by tomu řekli lidi" jsem byla nucena chovat se v mnoha situacích tak, jak bych se chovat nechtěla, říkat to, co jsem uvnitř sebe necítila nebo naopak nemluvit, když jsem měla chuť křičet do světa, že se někde děje něco

Probudilo mě cvrlikání ptáků. Sluníčko nesměle vysílalo své první paprsky na mé okno a jako by ťukalo zlatým prstem na sklo ve snaze probrat mojí duši z toho snění zpátky do skutečného světa.

I za okny hotelového pokoje je...... život...

Posadila jsem se na posteli a

Tak tohle je něco přímo pro mě ;-))