Lituji všech hříchů, které jsem kdy  životě spáchala... a ještě víc těch, které jsem nestihla!

aailyyn*: Princové neexistují. Existují normální, báječní chlapi. Myslím, že není na škodu se na to zkusit podívat z druhé strany. Je to takhle dobře? Má to tak být? Má se to tomu chlapovi vyčíst? Že já do toho jdu na sto padesát procent a on ne? On to dělá špatně? Oni by se měli chovat po našem? Nemyslím si. Nezdá se mi to rozumný. Copak se to dá vydržet navěky? Dávat a jen dávat? Jednou se rozdám a nemám nic. Chlapa zadusím (pomyslně), tím pádem zadusím vztah. On to nevydrží. Potřebuje svůj prostor. Navíc nechce se ženou soupeřit, mít pocit, že se jí pořád musí vyrovnávat, dávat, víc, ještě víc, maximum, až na dřeň. Vztah není bitevní pole. Neříkám, že stoprocentně umím vždycky tohle dodržovat, ale snažím se to naučit. Zjistila jsem, že pro vztah je užitečné se na sebe příliš nelepit, mít svůj osobní prostor, nevyčítat chlapovi, že občas namísto té pusy a času s náma má v hlavě ty koníčky. Oni to umí mnohem mnohem líp než ženy, držet si kus toho svého světa. Jsou k tomu prostě nějak jinak "naprogramovaní". A já jim tohle chválím a myslím si, že dámy by s tím neměly bojovat, ale chlapa respektovat a zkusit se to jimi nechat naučit. Alespoň trochu.