Je jí jasné, že to tupé zírání do obazovky nic nevyřeší. Stejně jako ta sklenička, co má před sebou. 

Na programu "Duch", no, to si holka pomáhá. Sedí, lituje se a slzy jí kapou do vína. Takový slanný vinný střik.

Hořce osvěžující jako její současný život. 

Má, co chtěla. Nechala se unést touhou, láskou, chtíčem a .. naivitou. Za svůj hřích chtěla nést

K tomuhle článku mě inspirovala Černá růže..

Přemýšlela jsem o tom, jestli může být člověk vlastně opravdu SÁM.

Může se tak cítit. Ale fakticky? 

Každý den potkáváme spoustu lidí.. v práci, na úřadech, v obchodě... scházíme se s rodinnými příslušníky, přáteli..

Ne, nikdo nebývá dlouho sám. Tak proč se někdy tak strašně sami cítíme? Paradoxně nejvíc, obklopují-li nás davy.

 Zdravím všechny po delším čase.. 

Ne, že bych nechtěla psát nebo neměla o čem psát. Důvod mé delší nepřítomnosti zde je naprosto neoriginální - prostě nebyl čas. 

Hlavně proto, že jsem změnila zaměstnání.. a nastoupila do rozjetého vlaku jako součást týmu jednoho příjemného nejmenovaného salonu krásy 

Přiznávám