Takový malý obrázek o jednom salonu.. kdo je v obraze, pochopí (rozhodně nikoho a nic nejmenuju, ale musí to prostě ze mě VEN!!!):

1) Chodit do práce vždy v  čistě bílém, za znečištěný oděv následuje pokuta (nejlépe tedy nepracovat, aby nedošlo k zanesení používaných přípravků na oblečení)

2) Nenosit šperky z přírodních materiálů, působít to hrubě.. (zřejmě to chce zlato, platinu, brilianty.. ale kde vzít sponzora?)

3) Nehty v přírodní barvě, maximálně francouzská manikúra (od gelovek se zde upustilo, prý to není dostatečně přírodní.. nicméně UMĚLE prodloužené řasy, není problém)

4) Platí - furt ve střehu! Nikde nezapomenout ručník, skleničku, čelenku, kapesník! V převlékárně nenechávat jídlo na stolku (platí ovšem pro zaměstnance, nikoliv pro vedení, samozřejmě)

5) V malém prostoru pro převlékání se konají porady majitelky jakéhokoliv druhu. Nikdy se to, pochopitelně, neví dopředu, nebyla by zřejmě možnost přepadové kontroly personálu!(a jestli máme žízeń nebo hlad, to je fuk, když se tam "poraduje", musíme to vydržet)

6) Velebí se pouze zaměstnanci s nejvyšším výkonem v rektálním alpinismu (aneb nelezeš do zadku, máš smůlu)

7) Money, money, money! Každý dostává zadáno určitou výši částky, kam se má dostat (Budou se zvyšovat ceny?.. hlavní je vydělávat.. na kabelky, botičky, večeře, solárka a dovolené.. )

8) V době výměny oken v salonu zaměstnanci o víkendu makají jak fretky. Od toho mají přece plat. (majitelka relaxuje, má na to přece ty lidi.. a ani slovo díku, je to samozřejmost)

9) Prodej! Musí se prodávat přípravky, s nimiž se zde pracuje. Každý klient MUSÍ mít krém této značky. Neprodá-li se měsíčně za určitou sumu, následuje pokárání. (nutno nejspíš profackovat klientku a po vybojování si jeho hotovosti či platební karty jí nacpat krém do kabelky)

Tak nevím, ale snad jsme se domluvily jasně.. ve čtyři na Masaryčce. Tak kde ta Jana, sakra, vězí? Pobíháme s Olou po perónu sem a tam.. tam a sem.. Janča nikde. Vlak odjíždí za pět minut, no prima. Ale  jsem si jista, že jsme čas i místo odjezdu nahlásily kamarádce přesně. Zkoušíme ještě telefonní budku - nic. Nikdo nezvedá. Co se dá dělat, odjíždíme na chalupu bez ní..

A tam začíná

Možná jsem měla těmi dveřmi prásknout trošku víc. Možná ani to by nepomohlo...

Celá upachtěná se pokouším zout dcerce botičky pln písku, ale je to vážně boj, je jak z hadích ocásků. Písek je najednou všude, zrnka mi křupají pod nohama, když se tu malou žížalku pokouším odchytit dřív, než se v obýváku vrhne na misku s gumídky a špinavýma ručičkama si je začne cpát do pusy.

Nepovedlo