Tak nevím, ale snad jsme se domluvily jasně.. ve čtyři na Masaryčce. Tak kde ta Jana, sakra, vězí? Pobíháme s Olou po perónu sem a tam.. tam a sem.. Janča nikde. Vlak odjíždí za pět minut, no prima. Ale  jsem si jista, že jsme čas i místo odjezdu nahlásily kamarádce přesně. Zkoušíme ještě telefonní budku - nic. Nikdo nezvedá. Co se dá dělat, odjíždíme na chalupu bez ní..

A tam začíná

Možná jsem měla těmi dveřmi prásknout trošku víc. Možná ani to by nepomohlo...

Celá upachtěná se pokouším zout dcerce botičky pln písku, ale je to vážně boj, je jak z hadích ocásků. Písek je najednou všude, zrnka mi křupají pod nohama, když se tu malou žížalku pokouším odchytit dřív, než se v obýváku vrhne na misku s gumídky a špinavýma ručičkama si je začne cpát do pusy.

Nepovedlo

"Holky, já jsem tak ráda, že jsme se sešly a že vás tady mám...."

Já taky. A moc. Už jen proto, že si tak rozumíme, že si tak notujeme.

A je mi naprosto fuk, kdo si o tom co myslí :-)

"Já jsem tak blbá, proč to dělám, proč se snažím se pro něj rozkrájet, najít si ten čas, když on má pořád "tak moc práce"?

Jooo, kočko, to já taky nevím.

"Sakra,