Po delší době se hlásím zpátky..

A jen, co se mi povede najít trochu času, budu pokračovat v započatém díle

Zatím alespoň pár foteček:

Když jsme se poznali, jako by vyšlo sluníčko v tom mém věčně šedivém světě. Co na tom, že jsme na sebe nenarazili osobně, ale jen přes písmenka na internetu. I na tu dálku jsem cítila, že mě k němu něco až magicky přitahuje. Kdybych bývala věděla, jak moc to bude za pár týdnů bolet, možná bych na ten chat nikdy

Mám dojem, že polovina mého života byla v podstatě jedna velká přetvářka. A přitom přetvářku z duše nenávidím. Jenže následkem přísné výchovy a hlavně pod vlivem věty "co by tomu řekli lidi" jsem byla nucena chovat se v mnoha situacích tak, jak bych se chovat nechtěla, říkat to, co jsem uvnitř sebe necítila nebo naopak nemluvit, když jsem měla chuť křičet do světa, že se někde děje něco