To ráno vypadalo všelijak. Zatažená obloha a zima jak v márnici.

Ach jo, kdy už ta protivná zima konečně skončí....?!

Přitáhla jsem si peřinu pod bradu a zavřela oči. Ještě chviličku... Spát už jsem nemohla. Jedna kvůli těm protivným křečím, které byly hodinu od hodiny vlezlejší a intenzivnější... a pak - chtěla jsem si ještě chvíli snít. Myslet na NĚJ...

Vždycky mi to pomohlo, když mi nebylo zrovna nejlíp...

Seznámili jsme se před rokem a původně to byl jen takový diskotékový flirtík. Když si řekl o mé telefonní číslo, ani jsem nedoufala, že by se skutečně ozval.

On to ale udělal a hned následující den.. a naše přátelství pozvolna přerostlo v něco mnohem silnějšího a krásnějšího.. Byla jsem toho plná..

Nebylo dne, kdy bych mu nevěnovala byť jen letmou myšlenku. Na naše schůzky jsem se těšila jako malé dítě a počítala jsem minuty do setkání s ním.

A hned, jak jsem ho viděla, měla jsem neovladatelnou touhu ho zlíbat od hlavy až k patě. Tak moc jsem si přála, aby cítil totéž, jako já..

On sám o citech moc nemluvil a já na něj netlačila - byla jsem šťastná za to, co mám. Za každou ukradenou minutu plnou touhy, polibků a vůně jeho těla..

Jen jednou jsem nevydžela a ze svých citů jsem se mu vyznala. Zareagoval divně.. zvláštně.. nevím.. dál jsem to tedy pitvat nechtěla. Mrzelo mě to, ale cítila jsem, že kdybych "přitlačila", odtáhl by se. Nechala jsem to tedy být. A pak mi to jednou napsal.....že prý mě miluje, ale na vážný vztah se necítí.

Probrečela jsem 3 noci. Pak jsem si řekla - DOST. A smířila se. On mi za to stál...

Stojím na mostě a dívám se. Pozoruju hejno divokých kachen, jak se urputně snaží prodrat se proti proudu pro kus rohlíku, který jsem jim tam před chvilkou hodila. Co mi to jen připomínají..

Taky jsem se snažila takhle rvát. Jenže na konci nebyla odměna v podobě zpestření fádního jídelníčku. Na konci .. vždyť já ještě ani nevím.

Nevím, ale cítím. Cítím ten obrovský balvan na hrudi, zatlačuje mě víc a víc do země. Třeba mě zatlačí úplně. A nebude nic.. Nebude..