Stojím na mostě a dívám se. Pozoruju hejno divokých kachen, jak se urputně snaží prodrat se proti proudu pro kus rohlíku, který jsem jim tam před chvilkou hodila. Co mi to jen připomínají..

Taky jsem se snažila takhle rvát. Jenže na konci nebyla odměna v podobě zpestření fádního jídelníčku. Na konci .. vždyť já ještě ani nevím.

Nevím, ale cítím. Cítím ten obrovský balvan na hrudi, zatlačuje mě víc a víc do země. Třeba mě zatlačí úplně. A nebude nic.. Nebude..

Já prostě vážně nemůžu některé druhy lidí.

Tedy, já se snesu prakticky s každým, protože umím být poměrně dost tolerantní, ale to neznamená, že to někdy ve mně nevře

Tak především mi vadí, když má někdo neustále k něčemu připomínky. Nic se mu nezdá dost dobré, ve všem vždycky najde nějakou chybičku.

Stojím v metru a říkám si, co tady vlastně dělám. Vždyť jsem ještě včera byla rozhodnuta, že to skončím. Jsem takový slaboch nebo sobec?!

Přicházím na místo srazu a po pár minutách už vím, proč to nedokážu. Dívám se do těch nejkrásnějších čokoládových očí, jaké jsem kdy viděla. Topím se v nich a nemám vůbec snahu chytat se stébel.

Jako ve snu sedám do auta a nechám se vézt, kam