Tak nevím, ale snad jsme se domluvily jasně.. ve čtyři na Masaryčce. Tak kde ta Jana, sakra, vězí? Pobíháme s Olou po perónu sem a tam.. tam a sem.. Janča nikde. Vlak odjíždí za pět minut, no prima. Ale  jsem si jista, že jsme čas i místo odjezdu nahlásily kamarádce přesně. Zkoušíme ještě telefonní budku - nic. Nikdo nezvedá. Co se dá dělat, odjíždíme na chalupu bez ní..

A tam začíná

Možná jsem měla těmi dveřmi prásknout trošku víc. Možná ani to by nepomohlo...

Celá upachtěná se pokouším zout dcerce botičky pln písku, ale je to vážně boj, je jak z hadích ocásků. Písek je najednou všude, zrnka mi křupají pod nohama, když se tu malou žížalku pokouším odchytit dřív, než se v obýváku vrhne na misku s gumídky a špinavýma ručičkama si je začne cpát do pusy.

Nepovedlo

Na jaře je tady fakt krásně. Vlastně, ono je tady pořád krásně.. jen ty kvetoucí stromy tomu dodávají šmrnc. A ty vůně a zvuky kolem. Jaro miluju. A tuhle řeku ještě víc. Tady se cítím volná..

Sedím na břehu a dívám se, jak si sluníčko pohrává s vodou, jak se odráží na hladině a třpytí se jako by se do ní vpíjely kousky zlata..

Jo, zlato. Nemám ho ani na krku (ani v něm, i